Umbrografie čili Strašidlopis

Pokud přijdete na náměstí do Havlíčkova Brodu, nemůžete si nevšimnout kostry stojící ve výklenku staré radnice. Váže se k ní tato pověst:

Mezi tehdy ještě Německým Brodem a Jihlavou vládlo od dávných dob napětí. Města mezi sebou soupeřila a Jihlavští se rozhodli Německému Brodu pomstít jednou provždy.

Dlouho přemýšleli, jak Brod zničit, ale jeho vysoké hradby a pevné brány byly nepřekonatelné a Jihlavané neměli velké vojsko k jejich dobytí. Když už to vypadalo, že celý plán padne, dostali spásný nápad...

V Petřvaldě, v jedné havířské rodině, se rodily samé dcery. Už jich měli sedm a syn pořád nikde. Tatík hudroval, kudy chodil, ale přestal. když v době krize najednou umřely tři dcery na úbytě a po roce další tři. Zbyla jim jediná dcerka, nejmladší Maryčka. Tu potom tatík opatroval jako oko v hlavě. Nikomu ji nechtěl dát, žádný nápadník se mu nezdál dost dobrý.

odle dávných vyprávění našich předků v Orlických horách přebývá a laskavě panuje milá a půvabná dívka - Kačenka. Je dobrotivá a spravedlivá jako sama horská příroda. Poctivým a chudým pomáhá, povaleče a nepoctivce trestá. Do Kačenčiných hor za ní občas zajíždí vládce sousedních hor - sám pan Krakonoš...

Dnes se tomu lidi smějou a říkají, že prej tomu už nikdo nevěří. Ale ajť si kdo chce říká, mně se to stalo a můžou to dokázat i vostatní. Bylo nás tenkrát 5 chlapců, řekli jsme si, že pudeme do Trojan a šli jsme. Už za Adamojc křížkem pod Trojanama se nám to nelíbilo. Vod Mántiný se hnaly těžký mraky. Přidali jsme teda do kroku a jen tak tak, že jsme dorazili do Trojan a už jsme měli bouřku nad hlavama. No já jsem už zažil v životě všelijakou bouřku, ale jako tenkrát byla - takovou už jsem dávno neviděl. Voblaka se ani nezavřela...

Lakomější vdovy nebylo na celé Malé Straně. Aby své zlaťáčky uchránila před zloději, přestěhoval se i s postelí do kostela a peníze ukryla ve staré hrobce...

Jedna hastrmanská pověst z kapsáře nejslavnějších sběratelů lidových zkazek...

"A stejně tomu nevěřím," řekl učitel a prohrábl si marciální knír, který stále ještě nosil ve vzpomínce na svá válečná léta. "Viděl jsem toho dost, sloužil jsem pod princem Eugenem, když stál před Bělehradem, byl jsem u toho, jak jsme se vysekali z nejhoršího v Hispánii i v Nizozemsku, ale na vodní žínky věřit nebudu." -"Jste to ale nevěřící Tomáš, učiteli," opáčil Hierhammer ohnivě. "Jak vám povídám, vynacházejí se v Úhlavě takové a objevují se vždycky, když svážíme seno. Za vrbovými křovisky se koupou v řece, hlavně za horkých odpolední, šplouchají a cákají kolem a dělají takový rámus, že se to nese všade nad lukama. Když se ve vodě dosyta vydovádějí, vyškrábou se na břeh a rozvěsí po vrbinách k usušení lněné košilky. Jářku košilky, učiteli, abyste věděl, poněvadž ty vodní žínky nejsou o nic větší než je roční děcko."

Před mnoha staletími vešli skláři, paliči popela, uhlíři a stupaři do českobavorského pralesa. Zužitkovali jeho bohatství pro výrobu prostého lesního skla.

V lese žili tenkrát přirozeně také rozliční duchové a skřítci. Jeden z nich, malé postavy s břichem jako koule, huňatých hustých a dlouhých vlasů a krátkých nohou, to měl zvlášť těžké s živobytím. Vydal se tedy hledat něco lepšího...