Vo vohnivym mužovi
Dnes se tomu lidi smějou a říkají, že prej tomu už nikdo nevěří. Ale ajť si kdo chce říká, mně se to stalo a můžou to dokázat i vostatní. Bylo nás tenkrát 5 chlapců, řekli jsme si, že pudeme do Trojan a šli jsme. Už za Adamojc křížkem pod Trojanama se nám to nelíbilo. Vod Mántiný se hnaly těžký mraky. Přidali jsme teda do kroku a jen tak tak, že jsme dorazili do Trojan a už jsme měli bouřku nad hlavama. No já jsem už zažil v životě všelijakou bouřku, ale jako tenkrát byla - takovou už jsem dávno neviděl. Voblaka se ani nezavřela. "Tak, kam se pudeme schovat ?" ptal jsem se chlapců. A voni říkaali : "Pudeme k Sebránkom." A šli jsme rovnou na dvůr. Voni to mají takový do vingle a v tom druhým půlřadí byly komory, kde spaly děvečky. Tak jsme se schovali pod pavlač. Zatím ta bouřka přeletělaa. Toť se ví, hned jsme si řekli, že zavoláme na holky. Ani nás nenapadlo, když jsme na ně zavolaali : "Hej, hej." Ale to jste měli vidět. V tu ránu bylo celý stavení jako ve vohni. Vopravdu jsme mysleli, že hoří a v tom von přiletěl. Byl celej vohnivej. Všichni jsme viděli, jak lít vod Šebíkova jako vohnivý koště. Ani jsme necekli, ale hned jsme věděli, že je to Hejhálek. Už jsme holky nevolali a po dešti jsme šli domů. Muší to bejt ňákej velkej pták, větší než sova, má asi náramně dlouhý křídla a roztaženej vocas a muší mít v něm, ňáký svítivý brka jako svatojánský mušky. Voj jenom tak přeletěl stavení a byl pryč."
František Chlupsa, tesař z Řemešína vypravoval ve 20. letech o události z konce min. století.