Durandl (ze Šumavy)
Před mnoha staletími vešli skláři, paliči popela, uhlíři a stupaři do českobavorského pralesa. Zužitkovali jeho bohatství pro výrobu prostého lesního skla.
V lese žili tenkrát přirozeně také rozliční duchové a skřítci. Jeden z nich, malé postavy s břichem jako koule, huňatých hustých a dlouhých vlasů a krátkých nohou, to měl zvlášť těžké s živobytím. Vydal se tedy hledat něco lepšího.
Při tom svém putování šel zrovna kolem jedné sklářské hutě. Vklouzl dovnitř a skryl se do topeništní jámy. Teplo tavicí pece mu dělalo dobře a zalíbilo se mu brzy i mezi veselým nárůdkem sklářů.
Když se v noci sklo tavilo, díval se šmelcířům přes rameno. Durandl byl skřítek chudý. Neměl ani zlato, ani drahokamy. Jeho bohatstvím byl bystrý rozum. Během času se nashromáždila v jeho hlavě všechna tajemství tavby skla a k nim přibyly i vlastní nápady, jak vylepšit základní směs, které se říká sklářský kmen. Tak nabyl pokladu, o který se se skláři rád podělil, pokud se k němu dobře chovali.
Učil šmelcíře, jak zelené lesní sklo vylepšit. Bylo teď jasné a průhledné, ne šedozelené a šlírovité. I recepty na barevné sklo pro kostely a katedrály šeptal v noci šmelcířům do ucha.
Tak se zrodilo během staletí naše krásné křišťálové sklo, zářivé jako ryzí horský krystal křemene, ohnivé jako rubín.
Durandl byl pořád mezi lidmi ze skelné hutě. Varoval je také, když hrozilo nebezpečí. Miloval sklárnu a lidi kolem ní.
Teprve když se zmocnily výroby skla "věci ze železa", všechny ty stroje a automaty s jejich prskáním a pískotem, rachotem a zápachem, neměl tu už Durandl nijakého stání a v posledních letech ho už nikdo nikdy více nespatřil.
Zdroj: http://www.kohoutikriz.org/data/w_stege.php