Pověsť o strašidle z románu Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže
V německé říši u jistého města stojí věž stará, z které někdy města toho před nepřáteli hájili, nyní ale skládají do ní vojanskou špíži a rozličné nástroje. Prosťáci i mnozí vzácnější lidé mluví jednomyslně, že před dávnými časy v té věži strašilo. O půl noci, jakož oni praví, strážní vojáci slýchali vždycky truchlivou a pronikavou muziku a pak se ukázala žena v bílém rouše, ana vzdychající zdlouha a vážně okolo strážných se ubírala. Nikdy ale žádný neměl toho srdce, aby k ní promluvil. Ato trvalo mnohá léta, až pak jednou mladý srdnatý nováček také tu na stráži stál. I čekal s zmužilým srdcem té hodiny, v kterouž obyčejně to strašidlo přicházelo. Již myslil, že jest to jen smyšlénka, kterouž kdosi k ustrašení jiných zamyslil, a tuť nenadále po třech čtvrtích na dvanáctou uslyší truchlivou muziku a v malé chvíli uzří zrostlou a krásnou paní. Na bílém rouše černou obrubu měla a vlasy kaštanové barvy visely jí přes ramena až do pat. V pravé ruce držela šátek krví zbarvený a v levé dýku. Mimo vojáka jdouc, hlasitě vzdychala a na něho s truchlivou tváří hleděla.
Voják, dodav sobě srdce, zvolal: „Pomoz ti Bůh, je-li ti k pomožení!“
Strašidlo: Ach! Ovšem jest mi k spomožení. Já ale musím míti tři krůpěje tvé krve, pak budu vysvobozena.
Voják: Vezmi si je!
Strašidlo: Budeš ale stálý a srdnatý? Já ti touto dýkou musím dát tři rány k srdci, až se ti krev z těla vyleje. Kdybys ty ale zkřikl, aneb jen hlasitě vzdechl, potom mé neštěstí bude mnohem těžší než nyní.
Voják: Věz, že z úst mých ani slovo nevyjde, a aniž sebou trhnu.
Strašidlo zdvihlo ruku a voják, obnaživ se, nastaví prsů. – „Tu ránu za mého prvního muže.“ – Voják snesl to trpělivě. – „Tuto za mého druhého muže.“ – Voják sebou trhl. – „Tuto za mne!“ Voják zkřikl hlasem: „Ježíš Maria!“
Strašidlo: Nešťastný člověče! Špatně jsi slovo držel. Tys chtěl trápení mému konec učinit, a přidals mi ho tím více! Patř tamo na tři švestkové stromky, ježco prst tencí jsou, ty musejí tak dlouho růsti, aby z nich prken nařezati mohli. Z těch prken musí být kolébka a pachole to, kteréž v ní léhati bude, teprv v tvém dospělém věku může mne vysvobodit. Kdybych měla tu moc, hned bych tě, bázlivče, na kusy rozsápala.
Strašidlo mrštilo vojákem o zemi a on ležel bez sebe tak dlouho, až jiní vojáci přišedše, zase ho zpamatovali, jimžto on potom celý ten příběh vypravoval.
Vojáci udělali plot okolo těch tří švestek a bedlivě jich hlídali. Však již sto let minulo a tito stromkové ještě nejsou ani ruky ztlouští. Strašidlo chodí podnes okolo té věže a vzdychá teď hlasitěji než kdy prvé.
(Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže. Pravdivá historie z třináctého století na česko složená roku 1798 od Prokopa Šedivého)
Dík
(Milan Řeha, 4. 7. 2013 9:26)